Interview with Jitka Anlaufová

21 / 02 / 2017

Jitka Anlaufová: Mýtus přírody

image

Středobod tvorby Jitky Anlaufové představuje příroda. K ní dostředivě směřuje, z ní odstředivě vyrůstá. Příroda je v jejím pojetí prvním i posledním horizontem, fascinujícím kompendiem inspirativních procesů, fenoménů, forem i obsahů, ať už zjevených či vytušených. Udává přirozený rytmus, snoubící cykličnost s neodvratným lineárním směřováním kupředu. Je spásným útočištěm, místem pro bytí a kontemplaci, ale též objektem analyzujícího pohledu. Je fyzická a meta-fyzická zároveň, bez potřeby systematické kategorizace. O syntetizujícím autorském gestu a mystické součinnosti fyzického a meta-fyzického svědčí osobitá fúze prvků příznačných pro figurativní malbu vědecké ilustrace a spirituálně laděnou malbu abstraktně-expresivní.

Obrazy Jitky Anlaufové přímo vzkvétají přírodními formami. Vrstva za vrstvou se postupně rozvíjejí jako květy v rozpuku a cirkulují kolem magnetického gravitačního centra malířčina empatického nitra splývajícího s přírodou. Souborně nahlížená vytvářejí jakýsi osobitý atlas duševních krajin a paměťových map, kterým dominuje květena přirozená naším zeměpisným šířkám. Sériová vyobrazení generativních orgánů rostlin prodlužují a zesilují dojmy z pobytu v přírodě a zároveň zaznamenávají její dynamickou proměnu v průběhu času. Subtilní přechody mezi barevnými hmotami navozují hypnotické zdání hloubky a geografické členitosti prostoru. Bělavé pruhy horizontálního a vertikálního směřování vyvolávají elektrizující dojem pulzujících energetických polí či slapových jevů. Možné vysvětlení je prosté. Jitka Anlaufová se totiž kromě české pevninské krajiny nechává hojně inspirovat také severskými přímořskými scenériemi s divokými příboji, tajemnými liniemi horizontu a barevně odstíněnými, neustále se mísícími monochromně laděnými masami vody a písku. Její srdce však navzdory velké náklonnosti vůči Severu patří šumavské krajině.  

Rozhovor, který vznikl ku příležitosti výstavy v PALLADIU, se nesl v uvolněné a poklidné atmosféře, podtrhující malířčinu introvertní povahu a její úzké sepětí s přírodou. I když se celou dobu hluboce soustředila na svá slova, její zrak neustále odbíhal k oknu a k dění na parapetu. Od soustředěného rozjímání nad čajem s výborným domácím medem se nejprve nechala odvést přívalovým deštěm, pak návštěvou zvědavé „kamarádky straky‟. Obě události ale glosovala s nadšením a úsměvem na tváři. 

Přední česká akademická malířka Jitka Anlaufová (*1962) působí na umělecké scéně od devadesátých let. Během své kariéry vystavovala na sólových i skupinových výstavách v České republice a v zahraničí, namátkou v Rakousku, Nizozemí, Německu, Velké Británii či USA. Její díla jsou zastoupena v mnohých soukromých sbírkách a vybranými plátny se pyšní též sbírka moderního umění Národní galerie v Praze.  Kromě malířství se věnuje počítačové grafice.


image

V poslední době se věnujete malbě inspirované dánskou přímořskou krajinou. Jak jste se k tomu dostala?

              Před dvanácti lety jsem poprvé zavítala na severoněmecký ostrov Sylt, kde se mi hrozně líbilo. Tamní krajina mě moc překvapila. Nedlouho na to jsem si s partnerem protáhla cestu až do jižního Jutska a na ostrov Rømø, který je lemován obrovskými písečnými plážemi a celý pokrytý vřesovišti. Byla jsem tam v druhé polovině srpna, kdy zrovna vřesy kvetou, a to mě tolik nadchlo, že jsem se rozhodla vydat se ještě severněji. Další rok jsme vyrazili podél pobřeží až na soutok Baltského a Severního moře. Balt je na pohled takový šedý, zatímco Severní moře je temně modré, a jak do sebe mořské masy naráží, vytvářejí takovou velkou vlnu. Do té doby jsem si dovedla představit pouze soutok řek, ale soutok moří, to bylo něco úplně jiného. Bylo to neuvěřitelně zajímavé. Dánská krajina se mi jednoduše moc líbí a mám pocit, že tam stále nalézám něco nového.

Není to tím, že dánská krajina má poněkud abstraktnější ráz, ve smyslu plošnosti a odstíněné monochromatičnosti?

              Možné to je, protože moje obrazy jsou spíše monochromně laděné. Nepoužívám moc barev najednou, nejčastěji dvě barvy v různých odstínech.

Jakou barvu máte nejraději?

              Řeším hodně lazurní, průhledné barvy, vrstvené a lomené. Nezaměřuji se na kontrast mezi barvami, ale na hloubku, harmonii, přechody a soulady. Měla jsem období, kdy se mi líbila modrá, pak období černé. Teď dost často používám odstíny červené a nově jsem objevila barvu broskvového květu.

image

Zajímají vás pravidelné, seriální formy přírodního původu. Co vás k tomu přitahuje?

              Vlastně ani nevím. Moje formy vycházejí vesměs z přírody, někdy z konkrétních rostlin, někdy z přírodních dění. Figura se u mě v poslední době neobjevuje, pouze sporadicky portrét.

Co všudypřítomné florální motivy?

              Je pravda, že jsem se v poslední době hodně věnovala stylizovaným květinovým formám. Bude to asi tím, že nejsem městský člověk a že mé vnímání má blíže k dění v krajině.

Baví vás pozorovat krajinu?

              Určitě. Ráda trávím čas venku na toulkách.

Máte i jiné zdroje inspirace než přírodu, například literaturu či hudbu?  

              Inspiruje mě převážně příroda, krajina. V mém případě je to zaujetí asi dominantní. Dávám přednost tiché kontemplaci v přírodě.  

image

Jsou nějací umělci, se kterými se cítíte spřízněna nebo kteří se vám jednoduše líbí?

              Těch je opravdu spousta. Mám hodně ráda Helen Frankenthaler či Pieta Modriana. Jeho geometricky stylizované stromy jsou úžasné. Nebo Agnes Martin, Georgiu O´Keeffe, Morrise Louise, Paula Jenkinse, Cy Twomblyho, Ellswortha Kellyho a jeho kresby rostlin. A z evropských se mi líbí Emil Nolde a jeho obrazy ze zahrady, Per Kirkeby, rovněž ze severu, ale i Gerhard Richter. Je jich opravdu hodně.

Vedl vás někdo v rodině k lásce k přírodě či botanice?

              V matčině rodu, který má kořeny v Pošumaví na Klatovsku, měli všichni blízký vztah k rostlinám. Takže se ve mně možná projevily geny.

Sbíráte bylinky?

              Pozoruji, sbírám a v poslední době i pěstuji.

Zajímá vás zjevně praktické využití ve smyslu rostlinoznalství. A co taková symbolika rostlin?

              Ta v mých obrazech rozhodně také figuruje.

A co poezie či mystika? Některé vaše obrazy mají velmi poetické názvy, například „Pampelišky kvetou dvakrát‟.  

              Autorkou tohoto výroku je Věra Jirousová. Vlastní obraz je pak spojený s výlety na Šumavu. Dříve jsme často jezdili na Olešek na starou chalupu uprostřed louky. Pamatuji si, jak na jaře díky pampeliškám louka nejprve vykvetla dožluta, a pak se vše proměnilo v bílé pole. Na tomto přírodním dění mě zaujal proces proměny, při kterém pampelišky vykvetou poprvé, podruhé a nakonec potřetí — v přeneseném slova smyslu — v mém obraze.  

image

S významnou kurátorskou osobností Věrou Jirousovou jste úzce spolupracovala na několika výstavách. Vytvořilo se mezi vámi zvláštní pouto?

              My jsme měly téměř přátelský vztah. Věra byla taková moje spřízněná duše. Jezdily jsme spolu na Šumavu, kde jsme se potulovaly krajinou. Bylo to hodně inspirativní období, protože ona měla bezvadné postřehy, velmi dobře znala rostliny a byla schopná přesně pojmenovat květiny i houby.  Přitahovala neobvyklé situace, tajemné až mystické.

Jak chápete mystiku vy?

              To lze nejlépe ukázat na mých obrazech. Podíváte-li se na ty poslední s motivy květů, uvidíte, že jsou hodně vycentrované. Zajímá mě střed a od něho se odvíjející okvětní lístky, které mají společný základ právě ve středu. Přirozené bytí květin je do jisté míry kruhové.  

Fascinuje vás tedy mystika kruhu? Nebo jistá forma dostředivosti?

              Spíš mě fascinuje ta přirozená forma rostlin, která si doslova říká o abstraktní zobrazení. I člověka si lze představit jako střed, kolem něhož se kupí vrstvy. Ono by se to možná dalo ukázat také na tom, že když někdo zpodobňuje lidskou duši nebo auru, tak většinou použije formu kruhu. Přijde mi neuvěřitelně zajímavá tato souvislost, jistá analogie mezi životem rostlin a lidí.

Vaše technika je velmi vrstvená, analogická k přírodním procesům. Jak vaše obrazy vznikají? Co je pro vás podnětem k tvorbě?

              Pro mě je důležitý impulz zvenku, jakýsi mix dojmů, se kterými se setkávám na svých procházkách a který pak po návratu domů rozpracovávám.

Vytváříte pod takovým uceleným dojmem jeden obraz, nebo pracujete v cyklech?

              Pracuji hodně v cyklech, přičemž na různá témata se vážou různé techniky.

Jakou techniku používáte?

              Často skládám průhledné vrstvy na sebe. Někdy tím vytvářím efekt okvětních lístků, který vznikne postupným nahuštěním okolo dominantního středu, a jindy zase průhlednými tvary pokrývám celou plochu. Jako podklad používám papír nebo jemná plátna připomínající povrchem papír, ale i hrubší a hrubá plátna, která si sama šepsuji. Při malování nejčastěji používám vodou ředěných akrylových barev různé hustoty a linky ve vrchních vrstvách vykresluji slabým štětcem akrylovými nebo olejovými barvami. Pracuji také s airbrushem, který mi pomáhá při vytváření jemných přechodů barev. Například se s ním dělají dobře magické, kruhové a paprsčité efekty.

image

Právě ono postupné vrstvení je pro vaši malbu příznačné.

              Určitě.  Obrazy dělám hodně dlouho, nechávám jednotlivé vrstvy zaschnout, než pokračuji dále. Čas je hodně důležitý, obrazy nevznikají najednou, ale s odstupem času, vrstva za vrstvou, den za dnem.

Máte zaběhnutý denní řád, který se vám při malování osvědčil? Preferujete malování v konkrétní denní dobu?

              Žádný řád nemám. Pracuji, jak mi to vyjde. Jsem ale spíše sova, a tak maluji raději navečer, kdy je celkově více klidu. Jsou malíři, kteří musí malovat při přirozeném světle, ale mezi ty nepatřím. Na denní světlo vázaná nejsem a ani nemohu být, protože v mém suterénním ateliéru musím svítit v každou denní dobu. Nedávno se u mě v ateliéru byla podívat jedna malířka z Nového Zélandu. Postěžovala jsem si, že v ateliéru nemám dostatečné denní světlo. Ona na mě koukala poněkud nechápavě. Jak mi totiž pak vysvětlila, sama malovala jedině při umělém osvětlení kvůli tomu, že se obrazy většinou beztak prezentují v galeriích s umělým osvětlením.

V současnosti se kromě malování věnujete počítačové grafice a designu. Jak vnímáte fúzi těchto dvou odvětví?

              Myslím, že se to v dnešní době hodně propojuje a hranice se postupně stírají. Když například vyfotím obraz a vytisknu jej na plátno, můžu ho považovat za rovnocenný původnímu dílu.  

I když se jedná o reprodukci?

              Je jasné, že originál je jen jeden. Já mám v tomto případě na mysli zdokonalené reprodukční techniky. Idea obsažená v původním obrazu je v reprodukci srovnatelná. Výstup je technicky jiný, ale vnímání motivu je hodně podobné.

Dostala jste se k počítačové grafice díky škole, nebo jste se o to aktivně zajímala i předtím? Ovlivňuje počítačová grafika charakter vaší tvorby?

              K počítačové grafice jsem se dostala až po Akademii, kdy jsem nějaký čas pracovala pro televizi Nova, kde jsme měli možnost využívat počítač pro televizní grafiku Paintbox, což byla na tehdejší dobu poměrně nebývalá technická vymoženost. Množství efektů, které bylo s jeho pomocí možno vytvořit, bylo fascinující. V Paintboxu se — obdobně jako dnes ve Photoshopu — snadno pracovalo s vrstvami a maskami. Proto si myslím, že je dost možné, že tehdejší počítačová grafika ovlivnila mé současné vrstevnaté obrazy.

Věnujete se i jiným uměleckým aktivitám než malířství?

              Ráda fotografuji, ale bez uměleckých ambicí. Spíše si zaznamenávám zajímavé věci, které jsem viděla. Někdo si skicuje, já si fotím, hodně detaily, květiny nebo barvy, krajiny, prostě všechno pozoruhodné, co se mi podaří objevit.

image

Také si repasujete nábytek dle vlastního stylu.

              Mám ráda předměty, které mají historii. Tyto staré věci mají většinou vazbu na konkrétního člověka, od kterého jsem je dostala. Takové předměty ráda repasuji a nechávám je žít se mnou.  

Hodně cestujete. Kde se vám v poslední době kromě Dánska líbilo?

              Minulý rok jsem byla v Dornachu v Goetheanu u teosofistů. Ten směr se mi líbí. Nestuduju jej do hloubky, ale zaujalo mě Steinerovo Tajemství barev. V Goetheanu jsme strávili celý den a volně se procházeli. Když vejdete dovnitř, vstoupíte do červené místnosti s průhledem nahoru. Barvy uvnitř tohoto prostoru jsou takové pastelové, tlumené bílou, a postupně přecházejí od červené přes oranžovou, žlutou a zelenou až do modré na nejvyšším bodě. Tolik mě to nadchlo, že jsem se pokusila podobný prostor vytvořit v jednom ze svých posledních obrazů, kde jsem barvy seřadila podobně. Modrá uprostřed se jeví z optického hlediska jakoby nejdál, zatímco teplé barvy se přibližují k nám.

Zmiňujete, že vás zaujala Steinerova filosofie barev. Co jiného vás táhne k teosofii?

              Hlavně mě zaujala ta obrovská šíře zájmů. Je neuvěřitelně poutavé, že mají také celé jedno odvětví, které se zabývá biodynamickým zemědělstvím a vztahy k rostlinám. Na některých místech, jako například v Goetheanu, se teosofií stále žije. Pořád poutá dostatečné množství lidí, které ji praktikují. Pořád tam mají záhonky rostlin, kde pěstují rostliny dle teosofických zásad, aby měli ten správný výnos. Věří, že se například ředkvičky musí zasadit ten a ten den, aby dobře vyrostly.

image

Studovala jste na akademii umění, kde jste postupně vystřídala tři ateliéry. Před revolucí jste chodila do ateliéru monumentální malby Radomíra Koláře, po revoluci jste přestoupila do intermediálního ateliéru Milana Knížáka, nakonec jste zakotvila v ateliéru krajinomalby Františka Hodonského. Máte tedy barvité zkušenosti ze studií. Jaká byla a co vám dala?

              Někteří spolužáci měli názor, že ta škola k ničemu není, ale s tím já nesouhlasím. Já jsem se na akademii setkala nejen se studenty-spolužáky, ale i s profesory, kteří byli velmi obohacující. Je pravda, že se člověk někdy musel hodně snažit, aby se k něčemu dobral, ale to je asi obvyklé u tohoto typu školy, která na hledání sebe sama poskytuje mimo jiné hlavně čas.

Studovala jste na přelomu režimů. Jak intenzivně jste vnímala změnu poměrů? Byl okamžitě patrný rozdíl ve formě studia?

              To se nedalo vůbec srovnávat, i když obojí bylo zajímavé. Ze začátku jsem byla u zmíněného prof. Koláře, který dělal monumentální, soc-realistické mozaiky, ale ani to nebylo marné setkání. On nebyl v komunistické straně a kompenzoval to tím, že byl v uměleckém armádním souboru. Byl to realistický člověk, který zažil válku, a proto měl logicky jiná východiska pro svoji tvorbu a pro sebe. Nemohu říci, že by nás do něčeho nutil. Vedl nás k monumentalitě. Než jsem se dostala na akademii, hodně jsem se zabývala figurou. Chodila jsem na kurzy figurálního kreslení, kde jsme tehdy utvořili dobrou partu. A z těch kurzů se postupně všichni dostávali na akademii. Mě si Kolář tehdy také vybral. On byl docela dobrý v tom, že si vybíral lidi podle toho, jak malovali, podle zručnosti a schopnosti malovat figuru. A revoluce? To byla docela záchrana, protože kdyby nepřišla, tak bych možná školu ani nedokončila, kvůli politické ekonomii a podobným šíleným předmětům. S Knížákem přišel nový vítr. S jeho příchodem jsme nabyli dojmu, že přišla svoboda. Předtím jsme museli malovat realisticky. Kolář například nesnášel, když se i kdyby sebeméně zabíhalo k mysticismu nebo k náboženským nuancím. Ale s prof. Knížákem jsme si mysleli, že jsme „free‟. První půlrok to u něj bylo skvělé, ale pak se začaly přitahovat opratě. Začalo úkolování a to mi nevyhovovalo. Po roce jsem přestoupila k prof. Hodonskému, kde vládl mír a klid, a začala jsem vytvářet své abstraktní krajiny.

Během studií jste absolvovala několik zahraničních stipendijních programů, například v Itálii, Francii či Rusku. Jaké bylo být mezi prvními studenty, kterým se hranice znovu otevřely?

              Přineslo to hodně zajímavých zkušeností. V tehdejším Leningradu jsem byla ještě před rokem 1989. Měli jsme volný vstup do Ermitáže, takže jsme tam celý měsíc chodili každý den. Setkávali jsme se z různými typy lidí. A pak architektura, to byl hodně silný zážitek. Na jedné straně bohatá historie a na druhé otřesné životní podmínky. Ale abych odpověděla na otázku, bylo to úžasné. Využila jsem všechny možnosti, které se mi tehdy nabízely.

Jaký máte vztah k aktuální domácí umělecké scéně? Co se vám na ní líbí a co Vás naopak dráždí?

              I u nás je spousta umělců, jejichž tvorba je mi blízká a líbí se mi. Všeobecně si myslím, že předností současného umění je velké množství různých směrů a že se může dělat téměř všechno.  Nikdo vás už nepřesvědčí, že jedině ta a ta forma je správná, protože vy se můžete mimo jiné i díky internetu přesvědčit, že je jenom jednou z mnoha.

Je podle vás tedy doba pro malbu příznivá? Zajímají se lidé o umění dostatečně?

              Osobně si myslím, že není v Čechách široká veřejnost v oblasti výtvarného umění dostatečně kultivovaná. Stav společnosti není dobrý a české výtvarné umění se krčí v koutě. Myslela jsem si, že se to po revoluci změní, ale k tomu bohužel nedošlo.

Je tato zhoršující tendence specificky vázána na moderní umění, nebo se týká umění všeobecně?

              Myslím, že je to hlavně problém moderního umění. Nevím, proč to tak je.

Dá se publikum přitáhnout k abstrakci?

              Myslím, že dá. U několika lidí se mi to podařilo. A to je dobrá zpráva.

image

© Text a doprovodné foto: O. Kovaříková. Foto uměleckých děl: archiv Jitky Anlaufové. 


Webdesign:    

© 2014 CumArte s.r.o., All rights reserved.